STARÉ POVĚSTI LETAŘOVICKÉ…

Severáček21. 07. 2017

Ptáte se proč zrovna staré pověsti letařovické? Někomu postačí jednoduché vysvětlení, totiž že na nedávném soustředění Severáčku v Letařovicích byly tématem celotáborové hry Staré pověsti české. Při bližším pohledu ale zjistíte, že spojitostí lze najít mnohem více, což se na následujících řádkách tu a tam ukáže.

Letošní Letařovice byly tradiční a přesto výjimečné. Mnoho dětí a většina dospěláků v čele se sbormistryněmi se shodla, že takhle dobře fungující tábor s tak srdečnou atmosférou už dlouho nepamatují. A nemalou zásluhu na tom mělo i zpracování tématu celotáborové hry.

Všechno vlastně začalo již na poslední zkoušce hlavního sboru, kam dorazili také noví plamínci. Právě tady se všichni dověděli téma hry a tady se poprvé setkali s lípou srdčitou, naším národním stromem. Dostali zapečetěné obálky, ukrývající jeden lipový list a následující text:

„Není náhodou, že právě lípa se stala jedním z našich národních symbolů. Pod její košatou korunou, v jejím bezpečí a vlídném stínu sedávali od nepaměti obyvatelé této země. Přídomek „srdčitá“ napovídá, že lípa byla po staletí nejen symbolem bezpečí, ale také lásky. Šlo o lásku k vlasti, k české zemi. Lípy se díky své dlouhověkosti staly tichými svědky bájných dob, velkých bitev, dobrých i špatných událostí. O nich pak mlčky vyprávěly dalším generacím, a tak se pomalu rodily pověsti. Byly to pověsti o starých časech, o počátcích českého národa, byly to Staré pověsti české“.

A právě lípa nás všechny provázela celým táborem, až do krásného a dojemného vyústění. Klasické body za hry totiž byly nahrazeny barevnými lipovými lístečky, které postupně zaplňovaly velký nákres lípy, který jsme umístili hned vedle stožáru s českou vlajkou. Je nutno podotknout, že od začátku byl jasným favoritem na celkové vítězství druhý soprán a i když se ještě v půlce tábora „krčil“ až na třetím místě, nakonec po zásluze celou hru vyhrál s obrovským náskokem.

Nevíme, jak se to stalo, ale letos se snad neobjevil žádný větší problém. Děti oproti jiným rokům tvrdě pracovaly na zkouškách, čehož byl vydařený kostelík jasným dokladem. Možná to bylo tím, že jsme si (dospěláky nenáviděnou) stezku odvahy odbyli již druhý den tábora a nebo že klasický noční Bubulák (taktéž vedoucími neoblíbený) byl proveden netradičně přes den, když myčky lstivě odešly ze zkoušky pod záminkou příjezdu obávané hygieny. To pak bylo po obědě pro všechny překvápko.

Práci na zkouškách ocenily naše sbormistryně, my vedoucí jsme zase oceňovali, s jakým zápalem se děti účastnily táborových aktivit. K našemu údivu se velké množství dětí aktivně zapojovalo do ranního běhání a oproti minulým rokům se opět začalo blýskat na lepší volejbalové časy. V každé volné chvíli byly rozebrány všechny volejbalové míče a zaplněna obě hřiště i jejich okolí. To bylo znát na tradičních volejbalových mezioddílových kláních, která měla neustále stoupající kvalitu. Už teď se těšíme na příští rok, to bude minimálně reprezentační úroveň.

Snad jediná věc se zpočátku jevila jaksi nevydařená. Večerníky. Kvalita příspěvků rok od roku klesala, alespoň jsme měli ten dojem a letos se již zdálo, že formát večerníků nemá v dnešní době co nabídnout. Objevovaly se samé žebříčky, výčty a abecedy a po hezkém, smysluplném textu nebylo ani památky. Pak se ale stalo něco, co všechno změnilo a co tuto krásnou severáčkovskou tradici oživilo. Začali jsme (hlavně paní Pálková) dětem číst staré archivované večerníky, zejména z knihy Severáček vypravuje. Byl to takový pokus s nejistým koncem, který se ale stoprocentně vydařil. Poslední večerníkové večery totiž byly plné hřejivých textů a zamyšlení, nejenom nad zájezdy a tábory, ale hlavně nad samotným „severákovstvím.“ A právě v tomto momentě se opět protínali staré pověsti a Letařovice, potažmo Severáček, vždyť co jiného jsme při četbě starých letařovických večerníků dělali, než že jsme dětem vyprávěli staré pověsti severákovské.

Nejzásadnějším pojítkem Starých pověstí českých, naší celotáborové hry a Letařovic ale byla již vzpomínaná lípa. Možná marně přemýšlíte, co má společného lípa a Letařovice, ale ti z vás, kdo prošli Severáčkem, mají jasno od začátku. Jednou z nejkrásnějších severákovských tradic je totiž zpívání pod lípami. Tady se ve společném zpěvu potkávají generace napříč desetiletími a v onom vlídném a srdečném stínu lip si znovu převypravují ty staré „pověsti“ o Kočáru v oblacích nebo o tom, jaká by byla škoda, Kdyby tu nic nebylo.

Po kostelíku se zdálo, že nejhezčí chvilky tábora již máme za sebou, ale přeci na nás ještě čekal jeden kouzelný moment, který si asi všichni navždy vryli do paměti. Jako vyústění čtrnáctidenního snažení o „ustavení českého národa,“ což byl vlastně cíl celotáborovky, jsme na severáčkovské louce slavnostně zasadili malou lípu. Zasadili jsme ji jak z důvodů praktických (kdo byl v poslední době v táboře, ví, že stromů a stínu tam rapidně ubývá), tak hlavně symbolických. Chtěli jsme vzdát hold naší vlasti a její historii. Téměř všichni z tábora postupně přisypávali trošku hlíny a při zpěvu české hymny a „severákovské“ Mé hvězdy nám to došlo. My jsme vlastně nevzdávali hold jen naší zemi, ale hlavně Severáčku a jeho šedesátileté historii. A představovali jsme si při tom, že možná za dalších šedesát let tu budou ve stínu velké košaté lípy sedávat budoucí generace Severáků a my si s nostalgií vzpomeneme, jak jsme tu naši lípu kdysi sázeli a co jsme při tom všichni cítili. Tu všeprostupující srdečnost a sounáležitost, kterou snad nikdo mimo Severáček nemůže pochopit. Doufáme, že za desítky let bude i zpívání pod touto lípou tradicí a že Letařovice budou stále stejné, jako jsou již téměř šedesát let.

 

Kolektiv vedoucích

 

Podívejte se na fotky z letošních Letařovic!

Výběr fotografií naleznete v naší fotogalerii.

Kompletní album (s možností staženích fotek) pak v naší externí galerii.

Komentáře