Jiřina a Milan Uherkovi/kapitola první – Brno, Tábor, Velká Fatra/1945 – 1954

Gadaska | 21. 08. 2020

Jak se potkali dva, co se milovali celý život navzájem, milovali stejně tak i hudbu, literaturu, svou vlast a děti své i tisíce dětí Severáčku.

Bez nich by pro všechny nebyl Severáček Severáčkem….

V roce 1945 si mladý Milan Uherek zapsal na filozofické fakultě v Brně filozofii, češtinu, hudební vědu a hudební výchovu. Na fakultě se brzy “proflákl” jako “listař”. Obligátní předmět hudební vědy: klavír, pod vedením profesova Kováře, přiměl Milana k tomu, aby se tomuto nástroji začal věnovat opravdu pořádně. Bohužel zjistil, že je v těch devatenácti nebo dvaceti k získání špičkové technik rukou trochu pozdě. Nicméně pro životní praxi získal mnoho i díky skvělým profesorům a kolegům, se kterými se potkával.

V té době se Milan také poznal poprvé s opravdovým pěveckým sborem, kterým byl OPUS, kde se stal druhým dirigentem. Na prvním místě však v té době ještě stále bylo studium češtiny a hudební vědy. Bohužel Milan brzy zjistil, že se jeho představy o studiu češtiny rozcházely s realitou, takže čím dál víc tíhnul k hudbě – a nejen na fakultě. Milan poznal i Rafaela Kubelíka, který jezdil do Brna pohostinsky dirigovat svou operu “Veronika”. Brno se po válce stalo opravdu hudebním centrem. Po dvou letech a první státnici začal Milan koketovat s myšlenkou studia na konzervatoři. Díky profesoru Šťědroňovi začal také spolupracovat s rozhlasem. Podílel se na různých pořadech o lidové písni na Hané, dechové hudbě či o prvních českých písních vydaných v Brně v r. 1815.

V roce 1949 složil další státnice, začal připravovat svou dizertační práci a zapsal se do jednoročního kurzu kompozice na JAMU, což bylo tehdy plnohodnotné denní stadium a nahrazovalo absolvování konzervatoře. Díky tomu získal spoustu nových zkušeností a praktických dovedností v oboru harmonie a kontrapunktu.

Pak v roce 1950 přišla obsílka na vojnu. Mohl by studovat dále a požádat o odklad, ale bylo to podmíněno souhlasem s vedoucí úlohou dělnické třídy a tak raději dizertační práci roztrhal a nastoupil na vojnu. Nejdřív byl půl roku na tvrdém výcviku v Táboře, ale pak ho přidělili k dechové vojenské hudbě, kde až do konce vojny hrál na lesní roh (je to náhoda či osud, že druhý nejdůležitější muž ve vedení Severáčku byl také hornistou?).

Pro Milana to však byla dokonalá škola poznání všech dechových nástrojů, což později ve svých skladbách a úpravách mnohokráte zúročil.

Na rozloučenou se studiem si vyjel se svým kolegou Honzou Trojanem, doktorem hudebních věd a pozdějším profesorem JAMU, a jeho profesorem Samo Kovářem na Slovensko. V oblasti Velké Fatry je zastihla bouře. V chatě v Borišově, kde se schovali, narazili na partu mladých lidí z Ostravy. Seděli kolem stolu a začali zpívat. Zpívaly se písničky vesměs moravské, především lašské a většinou vícehlasně. Na programu byla právě písnička “U Dunaja stála”. Milan zpíval třetí hlas a naproti sedící dívka druhý. V předposledním akordu, který je takový zvláštní, quasi disharmonický, a potom se rozpustí v nádherném dur akordu posledního, náhle oba přešli na tu quasi disharmonickou variantu, jak ji Janáček použil ve své sbírce “Moravská lidová poezie v písni”. V tom okamžiku se na sebe s dívkou podívali a Milan jí povídá:

“Odkud to máš?”

“No přece z Janáčka”, odpověděla dívka.

“A co vlastně děláš?” vyzvídal a představil se jako Milan Uherek z Tovačova.

“Já jsem Jiřina Nyklová. Z Hukvald. V červnu jsem maturovala.” Odpověděla.

“A kam se chystáš teď?” “Chci jít na medicínu.”

“Prosím tě, na medicínu, vždyť jsi muzikantka.” Začal do Jiřiny “hustit”, a s ním i další, kteří seděli poblíž. Jiřina prozradila, že hrávala v Příboře, kam chodila na gymnázium, divadlo, učila se na klavír a vůbec muzicírovala. “A nechceš se radši zapsat na hudební vědu do Brna?” přemlouval ji Milan. V tu chvíli mu však už nedokázala odpovědět. Debatovalo se až do rána. A protože to bylo hezké, dali si adresu a slíbili, že si napíší.

Načež Milan odešel v říjnu na vojnu a první dopis, který mu tam přišel byl od Honzy Trojana se slovy: “Milane, podrž se, ta dívka z Borišova si opravdu dala zapsat hudební obor a hudební vědu!” Když Milan přijel na vánoce do Brna, zastavil se na fakultě, aby přivítal slečnu Nyklovou v Brně a půjčil jí nějaké noty – asi lašské lidové písně, které sám aranžoval. Jinak mezi nimi nic nebylo, jen si Milan po celou dobu vojny pamatoval, že ji poznal a že to byla “děvucha docela sympatická”.

Po návratu z vojny v říjnu 1952 vedla Milanova cesta opět na fakultu. A koho tam nepotká – ono děvče! U Honzy Trojana dělala pomocnou vědeckou sílu. Pro Milana ale nastalo neradostné období, neboť z asistentury vzhledem k jeho nestranickosti sešlo a tak se asi měsíc “poflakoval” a čekal, zda mu dopadne slíbené místo redaktora v rozhlase. Bylo mu šestadvacet a právě ukončil nějakou nemasnou neslanou lásku a toužil po dívčí společnosti.

“Nemáš chuť někam se mnou dnes večer jít?, ” navrhl Jiřině. Souhlasila, a tak začali chodit do valašského a slováckého kroužku. A potom na opery. Muzika je víc a víc sbližovala. Zvlášť Janáček, do toho byli oba zbláznění. Ovšem poprvé držel Milan Jiřinu za ruku na “Borisi Godunovi” – to spolu chodili asi 14 dní. No a pak to sbližování pokračovalo, jak se na dva mladé lidi sluší, docela normálním tempem.

Svatbu měli v Hukvaldech v srpnu 1953, v kostelíku, v němž byl křtěn Leoš Janáček, jejich tichý svědek, jehož písnička je vlastně spojila. Brzy po svatbě čekali rodinu. Dítě bylo “na cestě”, ale Milan byl stále bez solidního zaměstnání! Pracoval jako vychovatel makedonské a řecké mládeže, což bylo na půl úvazku a tedy jakési nouzové řešení. Ale mohl aspoň komponovat a dělat různé jiné věci, jako např. vést pěvecký sbor OPUS. To však byly spíše koníčky, honoráře spíše symbolické a rodina se za ně uživit nedala.

Jednou v listopadu na návštěvě slavného brněnského historika Graciána Černušáka, který si Milana velice oblíbil, mu profesor povídá: “Milane, ptal se mně můj přítel Ondrůšek, dirigent z Liberce, jestli nevím o někom, kdo by chtěl vzít v liberecké opeře místo sbormistra. Vy tady nemáte do čeho píchnout, běžte tam na rok dva… My vám tady zatím budeme hlídat situaci a jak se objeví něco šikovného, tak se vrátíte do Brna. Co říkáte?” Co měl Milan ve své situaci říct? Začátkem prosince 1953 se jel představit do Liberce a od 1.1.1954 nastoupil jako sbormistr opery tamějšího Severočeského divadla. S vědomím, že tam jede na přechodnou dobu. Zůstal tam celý život…

Kontakty

Silvie Langrová
sbormistryně Severáčku, umělecká šéfka sboru
Radka Fryčová
sbormistryně přípravných oddělění