Vždycky jsem tak trochu tušil, že tento den přijde, ale ani teď, při psaní, mi úplně nedochází, co to vlastně znamená. Po téměř 13ti letech se zdá až nepřirozené, že by člověk najednou neměl žádný další koncert, na který by se připravoval a na který by se těšil. Bohužel jde život stále dál a s ním i čas. Toho druhého jsem si v porovnání s ostatními v Severáčku užil poměrně dost (k dnešnímu dni 10. 1. 2017 je mi přesně 19 let 5 měsíců a 4 dny, ale kdo by to počítal…). I přes to onen poslední koncert musel přijít a v mém případě se tak stalo v neděli 8. 1.
Na své poslední vystoupení jsem se velmi těšil a tak jsem nemohl podcenit ani přípravu, která v mém případě spočívala v úboru sestávajícím ze svetru, podvlíkaček a lyžařských ponožek. Koncerty v kostele není radno podceňovat a tato textilní severská kombinace se mi už několikrát osvědčila. Ihned po mém příjezdu na mě už čekala standardní milá povinnost sestavit stojan a zapojit piano. Při obojím mi asistovali Michal s Matějem a Štěpánem a připomnělo mi to, jak na nás při mém prvním zájezdu do Francie v roce 2010 dohlížel Jozka Kovačič, který shodou okolností v neděli zpíval basové sólo. Poté stačilo už jen nanosit okolo 20ti židlí pro orchestr a odsunout nemalý vánoční stromek, který dával okatě najevo, že se mu po celé sezoně stát zpříma už vůbec nechce.
Po úvodním chorálu Hodie Christus natus est, dvou staročeských kantilénách a koledě jsme už někteří drkotali zuby a přestávali cítit různé části dolních končetin. Jak se záhy ukázalo, nebyli jsme jediní. Ve štychu nás nenechaly smyčcové hudební nástroje, které se ke správnému koncertnímu naladění podařilo přesvědčit až po několika minutách usilovné práce.
Po doznění majestátního závěru Rybovy České mše vánoční se strhl bouřlivý potlesk, který krátce nato přešel v potlesk vestoje. I když to na mně nebylo nijak vidět, byl jsem trochu dojatý. Věděl jsem, že toto mé rozloučení nemohlo dopadnout lépe. Dokonalí sólisté, orchestr a rozjařený sbor. Zbývalo už jen opět vše sklidit, naložit piano, udělat fotku na památku a odejít zimním Libercem domů.
Tak to byl můj poslední koncert. Ale nejsem smutný. Naopak. I když všechno dobré jednou končí, je třeba jít vzpřímeně dál. Dál s radostí, s plesáním, s veselostí a srdcem spokojeným…
Vít Fanta | 2. Alt