… ANEB KDYŽ VÁM PŘIJEDOU SBOROVÍ KAMARÁDI
Většinou se vše domlouvá dlouho dopředu, v tomto případě jsme o návštěvě pražské Radosti věděli asi rok. Tak měsíc a půl dopředu nastává plánování – kam naše hosty vzít, kde ubytovat dospělé, kde uděláme druhý koncert… Pak také může nastat infarktová fáze, to když zjistíte, že plánovaný koncert v galerii se opravdu nekoná v sobotu, ale v neděli, takže byste museli děti nejspíš naklonovat, aby stihly zpívat zároveň v kostele. Začínáte zase od začátku – co zazpívat ve Vratislavicích, kde se Severáček neobjevil již dlouhou dobu. A to hlavní, ubytujeme všechny hosty v rodinách? Nenechají nás v tom severáčkovští rodiče? Nebudu vás unavovat podrobnostmi, díky skvělému týmu dospěláckého výboru i díky pochopení všech dotázaných jsem mohla pár dní před vypuknutím akce docela dobře spát.
A pak jsou hosté tady. Přijedou na zkoušku, ve vzduchu je cítit napětí dětí – jaké to v Liberci bude, dostanu dobrou rodinu, nebude se mi stýskat? Ale děti jsou milé, společné zpívání však necháme až na zítřek po rychlém „trhu s otroky“ (výraz dnes již dávno dospělého Severáčka, kterým označil rozdělování do rodin, a ono vám je to dost trefné). Mimochodem, to vždycky se seznamem v ruce trnete, aby přišly všechny rodiny, na všechny se dostalo, a aby vám žádné dítě nezbylo… Pak nastává pro sbormistra ta blažená chvíle, kdy zkušebna náhle zůstane prázdná a vy máte čas se také konečně přivítat s dospělými.
Ještě musím zmínit počasí, to je u nás v Liberci ta nejzáludnější věc. Pamatuji si malá Korejčata, která přijela v srpnu do Liberce jen v kraťáskách a tričkách, a ono o tom studeném létě málem sněžilo. Ale tentokrát to byl prosluněný jarní víkend. Také si jej naše rodiny užívaly venku, nejvíc se jich samozřejmě o sobotním dopoledni sešlo na Ještědu.
Sobotní odpolední koncert ve vratislavické kapli se opravdu vydařil. Měla jsem ze Severáčků radost, zpívali jsme dvě repertoárové premiéry a obě vyšly moc pěkně. Nejvíc ale vždycky oceňuji, když vidím dětské zaujetí a prožitek a myslím, že i zde nás publikum po zásluze ocenilo velkým potleskem. Naši hosté zpívali s nemenším zaujetím, soustředěně, muzikálně a byl to pro všechny krásný zážitek. Po závěrečné společné kantiléně A na zemi upokojení publikum tak tleskalo, že jsme přidali ještě Černé oči, které jsme ještě ani nezkoušeli. Ale tady se pozná připravenost všech dětí. Ze sbormistra Honzy Pirnera nespustily oči (nejen černé) a písnička vyšla skvěle.
Po koncertě následovalo společné posezení všech dětí, ke kterému nám rodiče připravili skvělé pohoštění a my jsme se zásluhou nejstarších severáčkovských děvčat skvěle bavili. A tahle zábava pokračovala, jak věřím, i v rodinách, protože mezi dospělými to tak bylo. To je vlastně také další bonus k podobným návštěvám – máte možnost probrat to, co vás ve sborové práci trápí či těší a proti sobě máte stejně „postižené“ jedince. No, my jsme to zvládli opravdu důkladně až někde do půlnoci.
Nádherné nedělní dopoledne jsme strávili procházkou po ZOO a pak již hurá do galerie. Trochu oddychnout, ale hlavně se dobře rozezpívat, vyzkoušet něco málo z repertoáru a připravit se na koncert, který začínal již ve dvě hodiny. Díky tomu, že přišlo opravdu dost lidí, nebyla zdejší koupelnová akustika tak hrozná a krásný mléčně bílý prostor naopak podpořil vyznění celého programu. Zpívali jsme několik novinek a všechny k mé velké spokojenosti vyšly. Někde jsem byla až dojatá, to když Eliška poprvé zpívala sólo ve Zkoušce na koncert a děti jí s tak ohromnou chutí sekundovaly a pak v Rekviem za Lidice. Jak mi řekla po koncertu klavíristka Jitka Nešverová – zpívali jste s duší… To vás vždycky zahřeje.
Naši hosté měli neméně zajímavý program, ve kterém bylo hlavním bodem provedení skladby M. Kabeláče Modré nebe. Poetickou skladbu provedli pražští zpěváci nesmírně soustředěně s krásnou výslovnosti. Náročný klavírní part podaný Jitkou Nešverovou jen dokresloval působivou atmosféru, ve které si mohl člověk v duchu představovat Čapkovy kresby, které jsou v galerii k vidění. Nádhernou atmosféru koncertu podtrhlo společné zpívání, ve kterém se k nám připojilo i naše publikum. Prostě zážitek a pro mě radost přímo dvojitá – nejen, že jsme tu měli tu s velkým R, ale také, že jsme vše zvládli a udělali radost i našim příznivcům…
Silvie Pálková
P.S.: Ráda bych využila tohoto povídání i ke zmínce o všech, co pomáhali – tak tedy (a snad na nikoho nezapomenu):
Velké poděkování patří všem rodičům za ubytování našich hostů i za skvělé sobotní „mňamky“; výboru KPS za veškerou pomoc, která téměř není vidět, ale o to více je potřeba; panu Skalickému za velké pochopení a starosti způsobené zrušením koncertu; panu jáhenu Vaňkovi za poskytnutí krásného prostoru ke zpívání i k posezení a v neposlední řadě Davidovi a Ondrovi za hlídání… Bez vás všech by to opravdu nešlo!