Po včerejším nádherném koncertu máme dnes volno v rodinách. Někteří je využívají k nákupům, ostatní rodiny vzaly naše děti na výlet nebo jsou s dětmi doma u bazénů. My máme společný oběd s několika rodinami a pěticí našich děvčat v asijské restauraci. Odpoledne odpočíváme a já jsem jej využila, jak jinak, k dopsání tohoto žurnálu. Před šestou se scházíme, nakládáme všechna svá zavazadla do autobusu a míříme do sálu, kde jsme včera koncertovali, na závěrečný večer. Naši hostitelé donesli spoustu jídla a tak nejprve hodujeme a pak dojde na děkování, předávání dárků a po osmé hodině na loučení. Nejsem sama, kdo má slzy na krajíčku – zadržují je mladí i staří a já při loučení s rodinami slyším všude chválu na naše děti… Mám velkou radost, že se vše povedlo, vše jsme odzpívali a že jsme se tu opět cítili jako doma. Však máme již pozvání k dalším koncertům za dva roky… V autobuse je slzavé údolí, máváme, dokud vidíme posledního Francouze a poté, co se děti usadí, začínají zpívat. Je neuvěřitelné, kolik skladeb si ještě pamatují. Zpívání jim vydrží na další víc jak dvě hodiny. A pak se v našem pojízdném domečku pomyslně ukládáme k spánku.

PS: Tohle jsou poslední řádky letošního francouzského žurnálu. Pokud jste naše putování sledovali se mnou až do sobotního večera, děkuji za přízeň a moc se těším na naše další severáčkovské putování – tentokrát se chystáme na podzim znovu do Koreje…

PS2: Do Liberce dorazíme v neděli navečer kolem sedmé hodiny. Jedeme kvůli technické závadě autobusu o něco pomaleji, ale s o to lepší náladou 🙂

PS3: Nedá mi to, abych tu neocitovala kousek zprávy od naší Jany z Francie, která nám celý pobyt organizovala:“…Moc mi chybíte, dnes je tu takový divný klid. Včera večer mnoho rodin zůstalo, hodně jsme mluvili o dětech a jejich bezvadném chování, o kvalitě vašeho zpívání. Všichni už se těší napříště…“