Dnes nás čeká další náročný den – vystoupení a velký koncert ve Vineuil. Zahajujeme jej procházkou po bývalém železničním mostě – příští týden bude tato nově zadaptovaná asi dvoukilometrová promenáda otevřena pro veřejnost a my máme mimořádnou příležitost projít se tu jako jedni z prvních. Jedná se o železniční most přes Loiru, který na konci války Američané rozbombardovali a od té doby až dodnes byl ponechán svému osudu. Nyní se díky místním začalo s jeho adaptací a byla to opravdu skvělá myšlenka, neboť z mostu je krásná vyhlídka na Blois i celý kraj. Navíc jsme od Jany a Marie-Francoise dostali zasvěcený výklad.

Obědváme ve školní jídelně a pak se společně vydáváme do zámečku Pimpenneau – domova pro seniory. Zde máme asi dvacetiminutové vystoupení. Zpíváme převážně lidové písně a zdá se, že se to obyvatelům domova velmi líbí. Však nás ještě žádají o přídavky a tak zpíváme navíc francouzsky i česky. Po vystoupení a malém občerstvení odcházíme do sálu, kde se koná závěrečný koncert našeho pobytu. Opět bude dvoupůlový – jen budeme tentokrát nejdřív ve folklórních krojích a poté v našem klasickém oblečení. Už není nutné ani moc zkoušet, spíše si ujasňujeme choreografii (mám radost, kolik mladších se ji doučilo a nyní již tancují s těmi staršími). Malý piknik před koncertem a o půl deváté jsme již nachystáni. Musím říct, že zpívat před takovým publikem je opravdová radost. Vždyť jsme tu za ta léta již jako doma a tak publikum se co do vřelosti vůbec neliší od našeho domácího libereckého. Sál je doslova narvaný k prasknutí a po každé písni následuje dlouhotrvající potlesk. A děti ze sebe vydávají opravdu to nejlepší. První půli končíme suitou Už ho vedou, Martina, dlouho se klaníme a rychle se běžíme převléknout. Druhá půle je, a člověk by nevěřil, že je to ještě možné, ještě vřelejší. A ať zpíváme Kdyby tu nic nebylo nebo suitu francouzských písní, na tvářích dětí vidím, že jsou šťastné a touží předvést vše, co jsme se za hodiny zkoušek naučili. Na závěr taneční Sing, sing, sing se sólem Michala na bicí, které hrál úplně poprvé. To už publikum vstává jako jeden muž a halasně se dožaduje přídavku. Ani nevím, kolikrát jsme se ten večer všichni klaněli, ale přidávali jsme třikrát a při záverečném Kočáru vidím mnohé Severáčky, jak nemohou zadržet slzy. A když jsme konečně odcházeli z jeviště, publikum stálo a nadšeně aplaudovalo, dokud poslední zpěvák neopustil jeviště. Opravdu nádherný koncert a já jsem na ty naše děti setsakramentsky pyšná…