To se snad nemohlo stát? Můj poslední jarní koncert a jsem nemocná! Ne, přece nemůžu chybět na koncertě, kde už třináctým rokem, jak jsme počítaly s holkama, stojíme na prknech, co znamenají svět, společně se severáčkovskou rodinou.

Uleví se mi, když zjistím, že v tom nejsem sama. Ještě Áďa Perglerová, pro kterou je to také poslední koncert, je nemocná. Bereme vincentku, čaj, zázvor, prášky, kapesníky a vyrážíme!

Při zkoušce skladby Vítej máji, společně se všemi odděleními, vzpomínáme, jak jsme takhle stály nejprve v modrých šatičkách, pak ve vestičce a nakonec v sáčku. Ta léta utekla hrozně rychle a náš čas odchodu za chvilku nastane.

Koncert se vydařil. Představila se všechna oddělení Severáčku s bohatým repertoárem. Viděli jsme radost posluchačů v hledišti, a proto se nám zpívalo výborně. Při koncertě bylo jako vždycky nespočet hezkých momentů, ale musím zmínit dva hlavní.

Při skladbě Boleráz, kdy Terka Zahradníková hrála na housle, mě mrazilo. Tuto skladbu zpíváme několik let a nabaluje na sebe spoustu vzpomínek, které se mi vždycky vybaví. Myslím, že i všem těm tvářím v hledišti, co roky v Severáčku taktéž prožili, se tvoří úsměv na tváři při této skladbě stejně, jako nám všem na jevišti.

A tím druhým momentem byla radost paní Pálkové po skončení skladby Poselství hudby, která se moc vydařila. Při zkoušení během roku jsme z ní měli rozporuplné pocity, ale postupem času a dalšího zpívání jsme si ji oblíbili a navíc našli v jejím textu jednu velikou pravdu…

‚Možná i proto je s lidmi hudba, aby se nebáli, aby si byli blíž.‘

A to je přesně to, co v Severáčku každý pozná.

 

Tereza Bucharová | 1. alt