Já vím, že mám se psaním zájezdového žurnálu pěkný skluz… Jenže, ono to není vůbec jednoduché, wifi spojení je tu slabé a v momentě, kdy se probudí všichni Severáčci (a předpokládám, že u estonského sboru, který je tu ubytován s námi, je to stejné…), tak už není vůbec žádné. Takže psát se dá jen brzy ráno, jak to činím opět nyní, nebo pozdě v noci, kdy toho nejsem pro únavu schopná… Tolik tedy na vysvětlenou a teď už k našemu zájezdu.

Nedělní den byl krásný mimo jiné tím, že jsme se mohli dosyta vyspat. Na snídani jsme šli kolem deváté a pak jsme si v lobby našeho hotelu zařídili improvizovanou zkušebnu a od desíti se pustili do zpívání. Od prvních tónů jsem si libovala, jak to dětem hezky zní a jak jsou natěšené, aby ukázaly co umí… Soutěžní skladby jsme „projeli“ spíše informačně – už je vše nacvičené, připravené, teď jen zvládnout trému a předvést to na jevišti. Udělalo mi velkou radost, že ačkoli jsem zkoušela víc jak hodinu pouze s mladší skupinou, starší byli po celou dobu s námi, poslouchali a na závěr zkoušky je povzbudili a přidali pár rad… Mezitím naše Ilonka s pány řidiči a našimi chlapci došla do nedaleké pizzerie pro objednané pizzy a tak jsme se usadili před hotelem a pochutnávali si. Však, jak již bylo mnohokrát řečeno, nejen zpěvem živ jest Severák 🙂

Po odpoledním odpočinku usedáme v našich šedomodrých krojích do autobusu (starší „fandící“ jsou v zájezdových tričkách) a míříme do Rivy, kde máme nejprve zkoušku a poté soutěžní vystoupení. Do obrovského sálu přicházíme brzy a můžeme zkoušet ještě před plánovaným časem (a díky tomu možná i o dvě tři minutky déle, než je stanovený desetiminutový limit). Měla jsem pocit, že se děti obrovského prostoru kostela zalekly – přeci jen není to legrace zpívat před odhadem tisícovkou sedadel. Rychle si ale zvykly a začaly se usmívat jako obvykle a to jsem věděla, že vše zvládneme. Na soutěžích je obecně nejhorší čekání a i my jsme si vybrali svou porci. Nejen, že jsme kategorii ukončovali – zpívali jsme jako třetí po českých Kopretinách a estonském sboru, ale i začátek se zdržel kvůli čekání na porotu tak o dvacet minut. Před námi jsme nikoho neslyšeli, těsně před nástupem na jeviště jsme čekali na točitých schodech, s námi prezidentka festivalu, která se divila, že ty naše snad vůbec nemají trému, usmívají se a ony se snad i těší…

A pak už jsme slyšeli ohlášení SEVERACEK LIBEREC a David vyrazil, aby odvedl celý sbor na jeviště. Z publika slyšíme podporu našich, ale to už vše splývá v soustředění na soutěžní výkon. Kája do absolutního ticha začíná sólově modlitbu Hear me… a sbor se rozšumí, jak přikazuje partitura, než se ozvou první průzračné tóny piana. Takhle procítěně jsme tuhle Antogniniho skladbu snad ještě nezazpívali. V duchu si říkám, jen tak dál, hlavně tu krásu nepokazit a to už zpíváme Uherkovu úpravu Teče voda, teče. Děti září, Kájino sólo zní průzračně a vše ladí, jak má. Nejtěžší skladbou je Ebenův Psalmus. Zařadila jsem jej proto, že to je jedna z nejnáročnějších skladeb, které zpíváme, ideální na uvedení na soutěži, a i když jsme ji od soutěže v Řecku prakticky nezpívali a obnovili ji až na jarním soustředění, zdálo se mi, že má konečně onu potřebnou lehkost a samozřejmost. Tak to vyšlo i dnes – s prožitkem a výborným laděním. A tak, když ticho v sále prořízly dva závěrečné akordy, věděla jsem, že to dnes prostě „dáme“. Závěrečné dvě části z Pergolesiho Stabat byly onou pověstnou třešinkou na dortu. Děti se uvolnily a přednesly je opravdu procítěně s krásným frázováním. No zkrátka, co mám víc psát, byla jsem „šťastná jak blecha“ a stejně tak děti. Po odchodu z jeviště plakaly radostí, objímaly se navzájem a nadšení jsem viděla i u starších, kteří fandili a mačkali palce, co jim síly stačily. Tak teď jen, jak vše ohodnotí porota…

Po soutěži se vracíme na večeři do hotelu, pak opět převléct do krojů a jedeme na koncert do městečka Ala. Ačkoli jsme vyjeli včas, dostali je se do ohromné zácpy a tak bylo jasné, že začátek koncertu ve třičtvrtěhodiny vzdáleném městečku nestihneme. Organizátoři nás ale ujistili, že to není problém, což jsme ostatně zjistili po příjezdu. Dva z dalších sborů vůbec nedorazili a nádherném kostele se opravdu nedal zpívat program, který jsme měli připravený pro „Friendship concert“. Na slibované elektronické piano se téměř nedalo (k velké lítosti Evy) hrát a tak jsme zcela bez zkoušky zazpívali duchovní program a v té nádherné akustice zněly naše děti jako andílci. Však jsme si užili dlouhé ovace publika a tak to byl nakonec krásný koncert. Nemusím ale asi líčit, jak unavení jsme byli, když jsme se před půlnocí dostali do hotelu… Však jsme si všichni pořádný odpočinek zasloužili…

PS: Jsem ráda, že se podaří odeslat alespoň tenhle text, na fotky se budete muset podívat na náš facebook 🙂