V tomto příspěvku vám přinášíme zprávy o posledních dvou dnech zájezdu a také trochu rekapitulace celého nádherného pobytu v Jižní Koreji. Již před odletem jsme věděli, že tento zájezd může mít punc výjimečnosti, ale posledních jedenáct dní naše očekávání mnohonásobně překonalo.

Celé turné se nachýlilo ke konci, ale přesto jsme v sobotu ještě stačili zažít jeden z nejhezčích dnů. Dopoledne jsme strávili ve velkém busanském mořském světě, v Sea Life Aquariu. Mnozí z nás poprvé viděli velké mořské želvy, rejnoky a žraloky a někteří šťastlivci, kteří se ve velké centrální nádrži vydali na lodičku, si mohli na mírumilovné želvy i sáhnout a krmit je. Byl to zážitek, hladit tyto krásné tvory, zvlášť když to byli slovy naší Ilonky takoví „mufíčkové“. Velký zážitek přinesly také podmořské tunely, pavilony medúz a hlavně krmení žraloků. Pokud chcete vidět, jak to v mořském světě vypadalo a jaké ryby tam přesně byly, můžete si pustit náš letadlový hit Hledá se Dory, protože ten snad museli animovat podle akvária v Busanu. Byli tam Dory, Nemo, Hank, mořské hvězdy a další, chyběl snad jen Marek Eben.

Před obědem byl ještě krátký rozchod na pláži Haeundae, kde jsme naposledy čerpali energii z podzimního korejského slunce a zchladili nohy v Japonském moři. Jak jsme se tak bosí procházeli po pláži a koukali na vzdálené japonské ostrovy, pocítili jsme první známky smutku a nostalgie. Od té doby se oba pocity neustále umocňovaly, spolu s nimi ale také rostl pocit spokojenosti, štěstí a vděčnosti. A to nejen u Vítka, který měl celou dobu pocitů na rozdávání, ale naprosto u všech členů téhle výpravy.

V sobotu večer se konalo naše poslední vystoupení před korejským publikem a patřilo k těm nejlepším. Opět jsme zpívali v krásném sále, téměř zcela zaplněném diváky a i přes pochopitelnou hlasovou únavu ze sebe naposledy všichni vydali to nejlepší. Korejci byli zase a znovu fascinováni čistotou a jasností našich hlasů ve folklorních nebo francouzských písních, nadšeně aplaudovali po každé korejské písni, a do rytmu s chutí tleskali při našich nových muzikálových hitech. Bylo vidět, že si děti poslední koncert užívají, k dobré atmosféře koncertu navíc svojí roztomilostí přispěl ulsanský Hwang´s Choir, se kterým jsme si na závěr společně zazpívali oblíbený Arirang.

Už to samo o sobě nás dojímalo, protože Arirang nás provázel celým turné a my si právě uvědomili, že ho zpíváme naposledy. To jsme ještě netušili, že o pár minut později nastane možná nejkrásnější chvíle ze všech našich dosavadních zájezdů. A dopomohla k ní jedna z mála špatných korejských vlastností a to přehnané lpění na pravidlech. Měli jsme totiž v plánu během koncertu veřejně poděkovat našemu milému p. Changovi, ale organizátoři nám to na poslední chvíli zakázali. A tak jsme si to udělali po svém. Po koncertu jsme tentokrát nespěchali do foyer, kde už na nás jako vždy natěšeně čekaly davy diváků s připravenými fotoaparáty, ale zůstali jsme v komorní atmosféře ve zcela prázdném sále. Na pódiu jsme obestoupili p. Changa, předali několik malých darů a od srdce zazpívali naší „Maryšku.“ Byl to emocionálně až nečekaně silný moment, jako bychom si kolem sebe vytvořili malou ulitu a okolní svět nás v tu chvíli vůbec nezajímal, protože kromě čekajících diváků jsme dokázali zcela vytěsnit i poměrně hlasitě hrající rádio. Ta chvíle na všechny těžce dolehla a přinejmenším čtrnáct z nás se neubránilo slzám, tak silné pouto jsme si s tímto milým chlapíkem vytvořili.

Poté už se děti konečně začaly přerozdělovat do rodin, na což se velmi těšily. Byl to snad jediný obvyklý zájezdový zážitek, který zatím chyběl. A druhý den ráno se ukázalo, že právě spaní v rodinách dělá zájezd zájezdem. Všichni si užili rozdílné večery a byli nadšení, o to těžší pak bylo loučení. Máme ale silný pocit, že s Hwang´s Choirem se určitě nevidíme naposledy. V neděli dopoledne jsme již museli vyrazit směr Soul. Cesta byla dlouhá a tak jsme si ji zkrátili dohráním našeho bus kvízu. Ten podle očekávání stylem start-cíl ovládl tým Asijských tygrů ve složení Vítek, Sára, Týna, Áďa, Anička a Lůca. Odpoledne jsme ještě krátce pobyli v Soulu a podívali se do tamního královského komplexu, takové menší verze pekingského zakázaného města. Bylo to symbolické rozloučení s korejskou kulturou, která nás tak oslovila. Večer už nastalo poslední smutné loučení a krátce po půlnoci jsme vyrazili zpět domů.

Jako obvykle nechybí rubrika hvězda dne. Hlavní hvězdou dne a celého turné jsou dvě osoby. Především je to naše korejská Anička, která se o nás starala s příkladnou pečlivostí a velkým sebeobětováním, kdy musela nejednou zařizovat naprosto nesplnitelné prosby a požadavky, jako dojet taxíkem na hotel pro zapomenutou nabíječku, jindy sehnat na univerzitě zapomenutý mobil a neustále shánět vegetariánské jídlo. Byla skvělá. Nejhlavnější osobou je ale náš Un-ik, bez kterého bychom v Koreji ani nebyli. Je neuvěřitelné, co všechno pro nás udělal, kolik peněz a času investoval, kolik zařizování měl při plánování koncertů a k tomu všemu stíhal ještě organizovat náš volný čas, uvádět koncerty, zpívat sólové árie a duety a hlavně hýřit dobrou náladou. Pan Chang se do historie Severáčku zapsal zlatým písmem.

Tento příspěvek je shrnutím celého zájezdu a všech našich zážitků a emocí, proto jste mu snad odpustili poněkud delší rozsah a rozvláčnost, ale jinak bychom vám nedokázali přiblížit, co se tam vlastně všechno událo.

To je od nás vše, doufáme, že se vám naše zpravodajství líbilo a pokud jste cokoliv nestihli, hledejte články, videa a fotky na našem facebooku a zejména na instagramu, vše pod hashtagem #SeveracekInSouthKorea.