Dnešním dnem nám začíná odpočinková část zájezdu, téměř vše máme odzpíváno, za odměnu jsme si naplánovali výlet na ostrov Lefkada. Nejdříve ale setkání sbormistrů s porotou. Je velmi cenné, že pořadatelé dali sbormistrům tuto příležitost. Navzdory tomu, že dosud neznáme výsledky, je inspirující si poslechnout, co se povedlo a co ne. Nejprve mluví irský porotce John Fitzpatrick. Znám se s ním, neboť jsme společně seděli v porotě světové soutěže ve waleském Llangollenu. Člověk má málokdy možnost slyšet tak zasvěcená slova od kolegy z branže, mluví o zodpovědnosti a přístupu sbormistra, ale i o práci porotců. Druhá část setkání je věnována samostatným setkáním s jednotlivými porotci. Od všech tří jsem postupně slyšela velkou chválu na Severáček, dozvěděla jsem se i drobnosti, které bychom mohli zlepšit a nad kterými se určitě zamyslím, mluvili jsmei  o některých tempech, ale obecně jsem stále poslouchala na adresu našich dětí slova jako „fantastic“, „marvellous“ a „wonderfull“. Byla jsem opravdu dojatá, tohle je ta nejkrásnější odměna za hodiny strávené ve zkušebně. Děti na mě čekají v autobusu a já se snažím jim vše co nejpřesněji přetlumočit a podělit se tak s nimi o velkou radost, kterou prožívám.

Výlet na pláž na Lefkadě je jen další z odměn. S dětmi jsme se shodli na tom, že to jedna z nejkrásnějších pláží, co jsme kdy viděli. Blankytně modré moře, skály a bílé kameny, mohli jsme proplouvat jeskyněmi, nebo se jen tak nechat omývat vlnami. Nikomu se nechtělo nazpět. A pak již večeře v našem hotýlku a honem převléct do sborových triček a jede se na vyhlášení.

Po zahájení večerního programu se dozvídám, že ti, kdo budou mít přes devadesát bodů, tedy zlato, budou zpívat. No to je pěkné, myslím si, pokud to dopadne, děti nejsou ani rozezpívané, písničky jsme si žádné nepřipravili, tak uvidíme… Všechny sbormistry zvou na jeviště, stojím na kraji řady a děti mám daleko přes celý amfiteátr, ale v momentě, kdy vyhlásí kategorii mládežnických sborů, jmenují jednotlivé sbory, které se umisťují v bronzovém, stříbrném a zlatém pásmu vím, že to „máme doma“. „Gold medal a winner of the category is…SEVERACEK“ – obrovský jásot všech libereckých mě ujišťuje, že tam v hledišti jsou a že se radují stejně jako já. A pak dětská kategorie –  a opět „gold medal…SEVERACEK“ – další jásot a úplně na závěr nejprve v řečtině slyším své jméno, jméno Severacek a také jméno pana Uherka a pak se dozvídám, že získáváme ještě zvláštní cenu za nejlepší provedení folklórní skladby, konkrétně za Uherkovo Už ho vedou, Martina. Děti někde zdálky skandují mé jméno a já už mám pocit, že tolik radosti ani neunesu. Bezprostředně poté, co odcházíme společně se sbormistry z pódia, se potkávám s dětmi. Není ani čas je obejmout, plačící a rozesmátí se stavíme do čtyř řad a vzápětí téměř utíkáme na jeviště, protože zahajujeme přehlídku těch nejlepších. Do ztemnělého amfiteátru zní řecká Xetina, ve které nám pódium nadšeně tleská do taktu a pak uplakaný a radostný Raichlův Kočár v oblacích. Po potlesku rychle sednout, zpívají s námi zlatí Rumuni, českobudějovický sbor Vox novus, který zvítězil v kategorii ženských sborů, opět Rumuni a celý program zlatých medailistů uzavíráme my s dojemnou Dúbravěnkou a rozjásaným Jede sedlák. Pak ještě rozloučení všech organizátorů s třiatřicátým ročníkem soutěže, fotky, objetí, slzy a obrovská radost, že jsme to dokázali, vše se mísí v jedné velké kakofonii zvuků a dojmů, že se to nedá ani vylíčit. Rozjásaný autobus veze Severáčky na poslední noc do hotelu, ale spát se nejde, slavíme společně s milým polským sborem u hotelového bazénu. Naporcovali jsme dort, děti dostaly zmrzlinu a zpíváme, koupeme se, slavíme a společně se radujeme. Tak posíláme alespoň kousek radosti i do Čech.