Ráno se scházíme na parkovišti, kde čekáme na příjezd Camelly (ti bydlí v městečku kousek od nás). Děti jsou usměvavé, vypráví spoustu zážitků z rodin a zdá se, že jim nic nechybí… Počasí je přímo nádherné, i sami Fancouzi jsou překvapení, jak tu v tuto roční dobu mají krásně – nebe bez mráčku, teplo, sluníčko, zkrátka den jako vymalovaný. Když jsme všichni, odjíždíme do Yvetotské střední školy. V rámci festivalu se tu koná několik ateliérů – sami máme zítra jeden, ale pro nás je důležitější pořádně se rozezpívat a tak dáváme přednost samostatné zkoušce. Poté již míříme do haly Les Vikings, kde se koná společná zkouška všech sborů na festivalový koncert. Jedná se o skladby místního skladatele T. Machuela, který též sedí za pianem a bude všechny zúčastněné doprovázet. Stejně jako ostatní zahraniční účastníci festivalu sedíme v publiku a zpíváme part, který je speciálně pro tyto sbory určen. Zkouška trvá pouze hodinu, skladby, které jsme se učili od ledna, se zazpívají dvakrát a více zřejmě není potřeba. Na jednu stranu jsme rádi, že budeme mít více času na plánovaný výlet, na druhé straně pana dirigenta obdivuji, protože to, co jsme slyšeli, rozhodně nevypadá na večerní koncertní produkci. Z našich dětí mám ale velkou radost, protože vše umí a zpívají dlouhé pasáže ve francouzštině vcelku bez problémů. No, však večer uvidíme…

Po domluvě s organizátory jsme se rozhodli jet na výlet do Etretatu i navzdory tomu, že Francouzi mají dnes volno a tak se dá na tomto vyhlášeném výletním místě předpokládat spousta turistů. Ale udělali jsme dobře. Malebné městečko je sice doslova přecpané lidmi, ale pohled na moře a bílé skály a oblouky vymleté mořem je úchvatný. Dáváme zde dětem volno, aby si mohly sednout na oblázkovou pláž a smočit nohy v moři, nebo se společně s námi projít na útesy, nebo jen tak relaxovat na přístavní promenádě. Myslím, že jsme všichni litovali, že zde nemůžeme být déle, protože přímořská atmosféra tohoto letoviska nás úplně vtáhla. My ale nasedáme do autobusu, míříme do Yvetotu nejprve na večeři a poté zpět do haly, abychom se připravili na koncert.

V momentě, kdy píšu tyto řádky, máme koncert již dávno za sebou, a já jsem šťastná, že jsme jej přežili bez větších traumat a zdravotních komplikací. Nechci se zde rozepisovat nějak obšírněji i proto, že chci být k organizátorům aspoň trochu shovívavá. Nicméně, myslím, že koncert se jistě stane vděčným námětem našich Ranních večerníků. Organizátoři jistě nemohli za horké počasí a za absenci klimatizace v sále (my jsme seděli těsně pod stropem v nejvyšších řadách), ale určitě za této situace mohli otevřít dveře ven na obou stranách jeviště a jistě by tolik francouzských dětí na jevišti neomdlelo. Také se nám mohli zmínit, že plánovanou generální zkoušku dirigent zrušil – připraveni jsme byli jediní a po nás přišel ještě běloruský sbor. Ten tam pak seděl v teplých kostýmech hodinu před plánovaným začátkem. A to koncert začal ještě o dvacet minut déle. Co se dělo pak, je opravdu těžké popsat. Komponovaný večer trval téměř dvě hodiny převážně depresivní sborové hudby, a ani my jsme místy netušili, zda je to produkce nebo ještě zkouška. Nicméně naše děti to zvládly opravdu skvěle, odzpívaly, co měly a když na závěr do zjazzované Ódy na radost ještě tančily, věděli jsme, že tu s sebou máme opravdu skvělou partu.

Do postelí se ukládáme kolem půlnoci, ale zítra můžeme spát dlouho, tak dobrou noc i do Čech.